Láska je mocná čarodějka ... a ta si nevybírá - Kapitola čtrnáctá - Smrtijedská schůze

Kapitola čtrnáctá – Smrtijedská schůze


Vzbudila se jako první.
Lucius ještě spal.
Hodně jí připomínal Draca – byli si hodně podobní.
Až na to, že Draco má krátké vlasy a taky je mladší než Lucius.
Raději si sebrala své oblečení a šla se převléci do koupelny.
Začala připravovat snídani, když dolů přišel Lucius.
„Dobré ráno,“ pozdravila ho vesele.
„Dobré, vyspala jste se dobře?“
„Ano, nádherně, sotva jsem včera ulehla, hned jsem usnula.“
„Tady, našel jsem ho v koupelně, zřejmě jste ho tam musela ztratit,“ řekl a podával jí řetízek, který od něj tenkrát dostala.
Musela si sama sobě tiše vynadat – ne, za to, že řetízek ztratila, ale za to, že on teď ví, že ho nosí neustále u sebe.
„Děkuji, zřejmě mi musel sklouznout a já si toho nevšimla. Co si dáte k snídani?“ snažila se odvést řeč jinam.
„Já – dal bych si kávu a nějaké toasty, jestli můžu prosit. Ale opravdu nechci, abyste se tu cítila jako služka, takže zítra dělám snídani já.“
„Vy můžete všechno,“ vyklouzlo jí a v tu chvíli by si za to nejradši nafackovala.
Vzhlédl od ranního tisku a když se jejich oči setkaly, bylo v těch jeho možno zahlédnout pobavení. Tak všechno? To by jsi asi koukala, co všechno bych rád udělal, ale jaksi mi to mé aristokratické vychování nedovoluje. Ale kdo ví, třeba na něj časem pozapomenu…
„Pozor na volbu slov, takhle by se vaše slova dala zneužít…“
„Ale vy jistě víte, jak jsem to myslela, takže toho určitě nezneužijete, že?“ ubezpečovala se.
„Tuhle otázku bych nechal otevřenou,“ odpověděl ji s úsměvem.
A ona v duchu zuřila, že si nedala lepší pozor na jazyk.

Po snídani se vydali ven.
Prý na delší dobu.
Samozřejmě ji chtěl zase něčím překvapit a ona tak netušila, co vlastně budou dělat.
Chtěl si s sebou vzít i hůlku, prý co kdyby ji náhodou potřebovali, to však zavrhla, ale těžko říct, jestli si ji přece jen s sebou nevzal – kapsy mu neprohlížela.
Nakonec se z jeho tajemství vyklubal celodenní výlet po okolí.
Bylo to náročné, tedy hlavně fyzicky.
Naštěstí ona na nějakou tu zátěž byla zvyklá.
Ale stálo to za to!
Viděli starou zříceninu hradu, kde se zastavili na oběd – měli s sebou nějaké toasty a vodu.
Když poobědvali vydali se dál.
Vylezli na nejvyšší kopec v celém okolí a rozhlíželi se kolem sebe.
Měli celou krajinu jako na dlani.
Viděli jak nad vesnicemi stoupá nahoru dým z komínů, jak se na poli pod lesem pasou krávy a jak se po silnici řítí modré auto.
Cestou dolů z kopce se zastavili v jedné hospůdce na večeři, aby ji Lucy zase nemusela po tak náročném dni vařit a vydali se pomalu k domovu.
Když se konečně vrátili, nemyslela Lucy na nic jiného než na sprchu, a tak brala schody po dvou, aby ze sebe už konečně mohla vysvléct zpocené oblečení a mohla se nechat hladit proudy vody po celém těle.
Poté se oblékla do pyžama, vzala si župan a sešla zpátky dolů do obývací místnosti.
Lucius tam nebyl.
Ale za chvíli uslyšela tekoucí vodu z patra.
Také neodolal a šel si dát sprchu.
Lucy vzala sirky a zapálila pár svíček, které byly rozmístěny skoro po celém pokoji.
Přešla ke stěně a vybrala cd s klasickou hudbou.
Vložila do přehrávače a právě, když se ho chystala zapnout, uslyšela za sebou kroky.
Byl to Lucius.
Přišel tak tiše, že ho uslyšela, až když už téměř usedal na pohovku.
„Mohu?“ zeptala se.
„Jistě. Myslím, že nám hudba udělá dobře.“
Lucy se nedala dvakrát pobízet a cd pustila.
Mozart, Wolfgang Amadeus.
Nádherná, avšak trochu smutná hudba zaplnila místnost.
Oba poslouchali téměř bez dechu.
Lucy zavřela oči a soustředila se jen na hudbu.
Zaposlouchala se do houslí, hoboje a zpěvu.
Málem by usnula.
Rychle se probrala, když ucítila dotyk na své levé ruce.
„Lucy, běžte si lehnout. Stejně už tu napůl spíte.“
„Když ta hudba je tak nádherná.“
„Ano, to je – ale můžete si ji přece poslechnout kdykoliv jindy.“
„Máte pravdu. Dobrou noc, Luciusi.“
„Dobrou, Lucy a hezké sny.“
„Vám také.“

Když se další den ráno vzbudila, zjistila, že je v pokoji sama.
Lucius vstal tentokrát dříve.
Pak si vzpomněla na jeho včerejší slib, že dnes udělá snídani on.
Nejdříve zašla do koupelny, a až pak sešla dolů ze schodů.
Do nosu ji praštila vůně, nebo spíš zápach a zdálo se, že jeho původ je v kuchyni.
Když vešla, uviděla, jak Lucius otevírá okno.
„Dobré ráno!“ pozdravila.
„Dobré. I když by mohlo být i lepší.“
„Pročpak?“
„Chtěl jsem vás překvapit a připravit vám snídani – tohle tady měly být palačinky, ale nějak se nedaří.“
„Ukažte, pomůžu vám. Co jste do mísy zatím dal?“
„Víte, že už ani nevím?“
„Dobrá, tak začneme znovu. Podejte mi, prosím, nějakou jinou mísu.“
Lucius sáhl do skříňky vpravo dole a podal jí misku.
„Tak teď tam dáme trochu mléka a mouku – asi takhle. Zamícháme to a budeme mít takovou hustší jako by kaši. Do té dáme jedno nebo dvě vajíčka, přesně – špetku soli a zase to zamícháme. A teď to nejdůležitější – musíme to naředit tak akorát mlékem. Nesmí to být moc řídké, ani moc husté – to by byly palačinky hodně silné.“
„To bude lepší, když odhadnete vy.“
Usmála se.
„Nebojte, také byste to určitě zvládl,“ řekla přesvědčivě.
Nakonec se jim palačinky opravdu povedly – byly tenké a výborné.

Po snídani se Lucy rozhodla, že je potřeba přeprat veškeré záclony a závěsy, které jsou v domě, a tak se do toho pustila.
Lucius nejdříve bezcílně bloumal po domě a nakonec se usadil na lavičce za domem.
Přemýšlel.
Kdybychom tu tak mohli zůstat napořád, vzdychl si akorát, když zpoza rohu vyšla Lucy.
„Copak, děje se snad něco?“
„Ne, kdepak.“
„Ale tváříte se ustaraně.“
Jak to že mě má tak přečteného? Asi jí budu muset říct pravdu. O Znamení zla.
„Lucy, víte – já nevím, jak začít – ale dnes od rána mě pálí Znamení zla,“ nechápavě se na něj podívala, „to znamená, že se chystá schůze Smrtijedů.“
„Kdy?“
„Brzy. Možná už dnes večer.“
„Takže tu budu sama?“
„Ne, nebudete. Já na ni nepůjdu.“
„To by asi nebylo zrovna nejrozumnější, nemyslíte? On by si vás jistě našel a to setkání by asi nebylo zrovna příjemné.“
„Takže myslíte, že tam mám jít?“
„Ano, mám ten pocit, že bude dost stačit to, že jste někde na dovolené a neřekl jste nikomu kde a s kým a ještě se nedostavit na schůzi... To by bylo při nejmenším nerozumné.“
„Máte pravdu. Ale musíte mi slíbit, že po dobu mé nepřítomnosti, budete pořád jen v domě, kde jsou různá zabezpečovací kouzla.“
„Slibuji.“
„Děkuji.“

Při večeři na něm bylo znát, že je značně nervózní.
Schůze se blížila.
Věděli to oba.
Měla o něj strach.
Neměla tušení čeho všechno je Pán Zla schopen.
Když odbila půl devátá, Lucius vstal a chystal se k odchodu.
Šla ho doprovodit ke dveřím.
„Dávejte na sebe pozor, prosím!“ řekla a dívala se mu přitom zpříma do očí.
Měl chuť ji obejmout, ale věděl, že si to nemůže dovolit.
„Budu,“ řekl prostě a potlačil nutkání políbit ji na čelo.
Rychle se otočil a vykročil do tmy.
Zavřela dveře.
Oknem se dívala za ním, dokud ji nezmizel z očí.
Sedla si v obývacím pokoji na pohovku, na místo, kam si vždy sedal on a rozhodla se na něj počkat.

Mezitím se Lucius přemístil na místo schůze.
Byl to starý dům někde v západní části Londýna.
Zvenku vypadal úplně obyčejně, avšak uvnitř byl kouzelnicky upraven tak, aby vyhovoval potřebám Smrtijedů.
Když se Lucius dostavil, byl mezi posledními – po něm už přišli jen Grabbe a Goyle!
Poté, co se dostavil Pán Zla, byla schůze započata.
„Dozvěděl jsem se důležitou informaci,“ začal Pán Zla.
Všechny oči přítomných se na něj upíraly.
„Jeden ze zde přítomných nás zradil nebo v brzké době zradí. Začal se paktovat s mudly! A to mu rozhodně nemůžeme trpět, co myslíš, Luciusi?“
„To jistě ne, pane,“ odpověděl mu naprosto nezaujatě.
„Správně! Takže dnes je na nás, abychom ho přede všemi pro výstrahu potrestali! Napadá někoho adekvátní trest?“ pokračoval Voldemort.
Nikdo si nedovolil promluvit, ale všem běželo v hlavě to samé – kdo jen mohl zradit?
Jediný Severus začínal tušit, kam tím Pán Zla míří, a proto se toho ubožáka snažil zachránit.
„Pane, měl bych takový dotaz, pokud mohu…“
„Ale jistě, Severusi.“
„Máte tu informaci nějak ověřenu a něčím průkazným podloženu?“
„Samozřejmě, jinak bych vás všechny tím přece neobtěžoval.“
„Ach tak,“ vydechl Severus a po očku se podíval na Luciuse.
„Ale abychom to zbytečně neprotahovali – ten, kdo se nás chystá zradit, není nikdo jiný než Lucius Malfoy!“
„Kdo? Ale proč by to dělal?“ ozývalo se ode všech.
„Myslím, pane,“ promluvil teď Lucius, „že jsem vám vždy více než věrně sloužil, takže nevím, proč jste dal na nějaké pomluvy z druhé ruky…“
„To ale nejsou pomluvy z druhé ruky, mám je z důvěryhodného zdroje. Takže jaký trest by jsi pro sebe sám vybral?“
„Ale pane, jak už jsem říkal, jsem váš věrný služebník, a tak mě napadlo, že pokud bych se dostal blíže Potterovým příbuzným – dostal bych se pak i k samotnému chlapci-který-přežil…“
„Když to říkáš, Luciusi… Koneckonců si tvou věrnost mohu ověřit. Přiveďte ji!“ křikl na Grabba a Goylea.
Lucius se doslova modlil za to, aby se nejednalo o Lucy, kterou právě ti dva měli přivést.
Nebyla to ona.
Přivedli sotva desetiletou dívku.
Mudlovskou dívku.
Pán Zla se na ni podíval, poté na Luciuse a řekl: „Teď mi dokaž svou věrnost, zabij ji!“
Lucius věděl, že dříve by to udělal bez mrknutí oka, ale teď nemohl.
„Proč bych měl zabíjet malou holku, která pro nás nemá nejmenší význam?“
„Abys dokázal svou věrnost. Ale dobrá – tak na ni použij kletbu Cruciatus.“
Sakra, když to neudělám, tak on je snad schopný mě zabít… Lucy promiň, já prostě musím.
„Crucio!“ křikl Lucius a dívka se začala svíjet v křečích.
Její křik byl nesnesitelný.
Prožívala obrovskou bolest, proto Lucius svou hůlku brzy stáhnul.
„Znovu!“ zakřičel na něj Voldemort.
Ať už to skončí…
„Crucio!“ vyslovil znovu.
Dívka se opět svíjela bolestí.
„Běžte mu pomoct nebo on ji snad nechá jít!“ poručil Pán Zla ostatním Smrtijedům.
Ti se nedali dvakrát pobízet, a tak ze všech stran bylo slyšet jedno jediné slovo Crucio.
Lucius už se nemohl dívat na to, jak dívka trpí, a proto udělal něco, co nikdo nečekal.
Skočil před dívku a chránil ji svým tělem, na které teď dopadaly kletby působící bolest.
„Nezabíjejte ho! Nechte ho trpět! A ty Severusi, se pak postarej o jeho tělo!“ zazněl poslední příkaz z Voldemortových úst.
Lucius dlouho odolával bolesti, ale nakonec ho přece jen přemohla.
Padl vyčerpaný k zemi.
V tu chvíli přestal Smrtijedy zajímat.
Přemístili se pryč, až na jednoho.
Na Severuse.
Došel pomalu k tělu.
Sáhl Luciusovi na krk, aby zjistil, jestli ještě náhodou nežije.
Nahmatal puls.
Velmi slabý, ale byl tu.
„Stálo ti to za to?“ zeptal se skoro pro sebe.
„Ano,“ zazněla téměř neslyšitelná odpověď.
„Jsi blázen!“ vydechl Severus. „Kam tě vlastně mám vzít? Těžko do Malfoy Manor.“
„Neřeknu ti kam, drž se mě a já nás přemístím.“
„Na to nemáš dost sil…“
„Ale ano, tohle ještě zvládnu, a pak se uvidí…“
„Dobrá.“
Během chvíle se ocitli před brankou vedoucí do zahrady.
„Předpokládám, že tady se celou dobu schováváš.“
Kývnutí.
„A nejspíš tu nejsi sám, ale s tou Lucy…“
Další přikývnutí.
„Mám pro ni dojít?“
„Ne, jsou tam ochranná kouzla a ona mě tu snad najde sama.“
„Na snad se ve svém stavu spoléhat nemůžeš.“
„Určitě na mě čeká, jsem o tom přesvědčen.“
„I tak…“
„Promiň, já nechci, aby věděla, že o našem úkrytu někdo ví. Prosím, běž.“
„Doufám, že budeš v pořádku,“ řekl ještě Severus, vzal do ruky kámen a hodil ho směrem k domu.
Snad ho ta slečna uslyší a půjde se podívat ven… Víc teď udělat nemohu.

„Harry, co se děje?“ zeptal se Draco svého přítele, který mu ležel v náručí.
„Jen jsem si vzpomněl na Lucy…“ přiznal se Harry.
„Na Lucy?“
„Ano, na naši kamarádku Lucy.“
„Já vím, kdo je Lucy, ale nechápu, proč sis na ni vzpomněl?“
„No, dlouho se mi neozvala. Naposledy mi říkala, že si má někam vyjet s tvým tatíkem, tak doufám, že je v pořádku…“ strachoval se zase černovlasý chlapec.
„Samozřejmě, že je – otec by ji jistě ochránil. Nevím, jak ty – ale já si moc dobře všiml, jak to mezi zajiskřilo pokaždé, když jsme společně seděli u stolu. Dělal jsem sice jako, že nic netuším, ale bylo to zřejmé!“
„Ty myslíš, že Lucy a tvůj táta to…“ neodvážil se větu dokončit Harry.
„Přesně. Teď si ten svůj výlet pěkně užívají! A my bychom je měli následovat – uvědom si, jakou mi dalo práci tě sem k nám propašovat!“
„Už nikdy nebudu pít ten zatracenej mnoholičnej lektvar, abych vypadal jako Zabini!“
„Budeš muset, lásko, jinak se nedostaneš ven,“ řekl mu s úsměvem Draco a poté ho něžně políbil.
Harry se nebránil, spíše naopak.
Přitáhl si ho k sobě.
Cítil jeho těžký dech i to jak se třese vzrušením.
Jeho vlastní se dostávalo k závratným výšinám.
Nakonec ho začal líbat a Draco se k němu ochotně přidal.

13. Kapitola || 15. Kapitola

Kapitola pětadvacátá - Fakta a domněnkyKapitola čtyřiadvacátá - Kolotoč událostíKapitola třiadvacátá - Smrtijedi o sobě dávají vědět...Kapitola dvaadvacátá - Události se daly do pohybuKapitola jednadvacátá - Plány a odhaleníKapitola dvacátá - Nejistá budoucnostKapitola devatenáctá - Lepší zítřky?Kapitola osmnáctá - Cesta zpátkyKapitola sedmnáctá - Sladké probuzeníKapitola šestnáctá - PrasinkyKapitola patnáctá - Pozdní návratKapitola čtrnáctá - Smrtijedská schůzeKapitola třináctá - VýletKapitola dvanáctá - Tajná schůzkaKapitola jedenáctá - Školní večírekKapitola desátá - Příjemně strávené odpoledneKapitola devátá - Malfoy ManorKapitola osmá - PozváníKapitola sedmá - Návrat k povinnostemKapitola šestá - Setkání s ...Kapitola pátá - PrázdninyKapitola čtvrtá - VzkazKapitola třetí - Překvapivé zjištěníKapitola druhá - Strýček a tetičkaKapitola první - Tichošlápkův dopis